Naše město přineslo a přináší naší zemi řadu velice zajímavých a inspirativních osobností. V Klatovech samotných ale jejich aktivity a osudy často nebývají příliš známé. Klademe si za cíl představit vědce, sportovce, podnikatele, politiky a další osobnosti s kořeny v Klatovech či okolí nepravidelném v seriálu „Klatované“. Zároveň oceníme Vaše tipy na další zajímavé muže či ženy s Klatovy rodném listě pro tuto rubriku.    

PhDr. Lukáš Babka (*1977), absolvent klatovského gymnázia a Filosofické fakulty UK, historik, knihovník, ředitel Slovanské knihovny

Lukáši, pokud je mi známo, Slovanské knihovně šéfuješ už řadu let. Já mám zhruba představu, čím se tahle „pobočka“ Národní knihovny zabývá. Jak bys ale aktivity této instituce představil někomu, kdo netráví ve vaší studovně mnoho hodin každý týden?

Takové encyklopedické heslo říká, že Slovanská knihovna je veřejně přístupná odborná knihovna, že buduje, spravuje a zpřístupňuje fond odborné slavistické produkce a že je základnou pro rozvoj slavistického vědního oboru. Mám-li to vysvětlit srozumitelněji, jsme knihovnou, která vlastní ohromnou sbírku humanitněvědní literatury týkající se slovanských zemí a národů s důrazem na jazykovědu, historii a literární vědu. Kromě odborné produkce vydávané ve slovanských zemích (což je naše priorita) se snažíme mapovat i zásadní slavistické práce vydávané v západních zemích a stěžejní literární produkci slovanských autorů. Pokud k tomu připočteš poměrně široké spektrum dostupných elektronických bibliografických a plnotextových databází, domnívám se, že bez studia u nás nelze napsat žádnou seriózně myšlenou práci týkající se dějin, jazyka a kultury slovanských národů a vzájemných vztahů slovanského a neslovanského prostředí.

Slovanská knihovna byla založena v roce 1924, od roku 1958 je součástí Národní knihovny České republiky, v jejíchž strukturách požívá značné míry autonomie. Má vlastní elektronický katalog, půjčovnu a studovnu. Její fond čítá více než 850 000 jednotek knih a vázaných periodik, každoročně se rozšiřuje o přibližně 9000 nových přírůstků.

Vystudoval jsi kombinaci historie – politologie –to jsou poměrně vzdálené obory od slovanských studií – jak si se vlastně dostal ke knihám?

Ona ta zmiňovaná vzdálenost je pouze zdánlivá. V době, kdy jsem studoval, nešlo psát studentské práce z internetových zdrojů, platilo to, co říkali moji učitelé, totiž že „historie se musí vysedět“. Vysedět – to znamenalo trávit bezpočet hodin v archivech a knihovnách. A jelikož jsem se zaměřoval na východoevropské dějiny, především pak na tematiku moderních ruských dějin, prožil jsem značnou část vysokoškolského studia právě ve studovně Slovanské knihovny. Hlubší průnik do bohatství jejích fondů mi ostatně umožnil napsat zde takřka celou diplomovou práci.

Navíc – jelikož je mi, asi vzhledem k mému charakteru, sympatická určitá systematičnost a řád, což jsou vlastnosti knihovnímu provozu blízké (svým způsobem mi imponuje pohled na bezkonečné řady regálů zaplněných výsledky lidského vědění), byla mi tato instituce stále bližší.

Díky kontaktům s pracovníky Slovanské knihovny jsem již během studia získal první brigádu, následoval malý pracovní úvazek a tak dále…, až jsem v roce 2004 shodou mně dodnes nepochopitelných okolností a nevídané důvěry tehdejšího ředitele Národní knihovny ČR dr. Vojtěcha Balíka stanul v jejím čele.

Myslel jsem si asi tehdy, že budu blíž pramenům svého výzkumu. Situace se však vyvinula trochu jinak, prameny mě sice obklopují, ale čas na jejich studium nemám, jsem dnes především úředník topící se v lejstrech. Dost možná jsem při studiu ani nebyl tím správným adeptem na výkon historického řemesla, kdo ví.

Předpokládám, že nebudeš souhlasit, ale knihovna jako instituce může na leckoho působit jako relikt 19. nebo v lepším případě 20. století. Co může „Tvá“ knihovna nabídnout potenciálním čtenářům zhýčkaným internetem a všeprostupující digitalizací?

To, co říkáš, je bohužel pravda, může takto působit. Příčinou tohoto vnímání je především internet a zdánlivě mimořádně snadný přístupu ke všemu odkudkoliv. Přitom naše pohodlnost, snaha řešit vše od počítače, vede jednak k úpadku vzdělanosti a všeobecného rozhledu, ale rovněž ke ztrátě praktických dovedností, znalosti toho, jak se dobrat k informacím uloženým v klasickém tištěném formátu. To, co nenabízí internet a některý z vyhledávačů, to pro mnohé jakoby neexistovalo, respektive neumí to najít. Přitom naši předci řešili tolik otázek a témat, která my nyní v éře internetu pracně „znovuobjevujeme“.

To co říkám mohu doložit z praxe. Z názvu knih, které do fondu doplňujeme, si lze učinit přehled o spektru témat, jimž se současní badatelé věnují. Je překvapivé, nakolik se tato témata neustále opakují, přemílají. Přitom dějiny nám zanechaly tak bohatou studnici informací, jmen, autorů, děl a témat. Samozřejmě, že ne vše, co bylo v minulosti napsáno, musí být drženo ve všeobecném povědomí navěky. Většina autorů ovlivnila maximálně svou generaci, a následně se z nich stalo téma maximálně pro historiky příslušného vědního oboru. Na druhou stranu – v řadě případů současní badatelé objevují dávno objevené, získávají granty na témata, která byla předmětem výzkumu před mnoha desítkami let. Přitom stačí jediné – opustit pohodlí obývacího pokoje a ponořit se do tištěných katalogů, bibliografií a lístkových kartoték a zapátrat v tom bohatství vědění, které nám zanechaly předchozí generace. Sám to vidím při toulkách našimi depozitáři. Nedávno jsem se například snažil dohledat vizuální podobu jedné středověké jihoslovanské rukopisné památky. Na internetu – jen neustále se opakující nekvalitní reprodukce a strohé charakteristiky. Pak zjistím, že v knihovně máme několik kritických edic včetně kompletních faksimile. Problém je ten, že tyto práce jsou třeba 150 let staré a nelze je jedním kliknutím najít na internetu.

„Má“ instituce může nabídnout právě tu hloubku poznání, která bývá běžnému zájemci lapenému do hustých ok „sítě“, většinou ukryta. Možná to zní velice konzervativně, ale to co vytvořili moji předchůdci, kteří knihovnu před takřka sto lety založili a svědomitě ji budovali, to je ten hlavní vklad. Všechny další výhody dané moderní dobou – digitalizace, elektronické dodávání dokumentů, jednoduchá možnost pořizování reprodukcí, to jen těží z již dávno vykonaného.

A pochopitelně nesmím zapomenout na modlu současného bádání – elektronické databáze, citace, fulltextové knihovny – protože ten, kdo nepublikuje v recenzovaných časopisech, nemá příslušné citace, evidence v rejstřících atd., jakoby nebyl. Doufám, že vnímáš určitý ironický podtext hraničící možná až s posměchem. Je zřejmé, že honba za citovaností a za množstvím vydaných textů vede k tomu, že všichni pořád píší a publikují, bez ohledu na to, jestli jejich texty přinášejí něco nového, nebo jestli je vůbec někdo čte. On vlastně ani tyto práce nikdo pořádně číst nemůže, neboť na to nemá čas, musí přece publikovat a shromažďovat citace.

Považuješ se dnes ještě za vědce nebo ti manažerské řízení velké organizace zabírá veškerý čas? Jakým obtížím musíš jako ředitel nejčastěji čelit?

Z hlediska nějakého vědeckého rozvoje to nikdy nebyla žádná sláva, ale mám pocit, že administrativní zátěž průběžně narůstá a bují, takže odpověď na tvou otázku je jednoznačná. S minimálními výjimkami mi většinu pracovního času zabírá administrativní a organizační práce. Uvědomuji si samozřejmě, že to k mému postu patří, ale zaráží mě například to, že výpočetní technika, ač se tváří, že má práci usnadnit a zjednodušit, přináší pravý opak. Dříve jsem podklady jen tiskl. Nyní je většinou musím zanést do nějakého evidenčního systému, ale kromě toho stejně ještě vytisknout. Obecně mě má práce velice baví, umožňuje mi setkávat se s řadou zajímavých lidí z celého světa, účastnit se krásných projektů, podílet se na rozvoji mimořádné instituce, ale jsou i chvíle, kdy bych s tím nejraději „sekl“.

Co považuješ za svůj dosavadní největší pracovní úspěch?

Velkých úspěchů dosáhli moji předchůdci, zejména když na počátku transformačních devadesátých let, v době, kdy slavistika nezažívala nejšťastnější období, obhájili smysluplnost existence takto relativně úzce zaměřené instituce a efektivnost prostředků vložených do jejího rozvoje. To nebylo nijak jednoduché, byť se knihovna dlouhodobě těší mezinárodnímu uznání. Povedlo se jim zavést moderní elektronický katalog, hlavní pojítko mezi „vnitřnostmi“ knihovny a jejími uživateli a následně do něj přepsat celý lístkový katalog. Já naskočil do rozjetého vlaku spíš jako „údržbář“. Přesto se, myslím, povedl značný pokrok třeba na poli digitalizace, která stála při mém příchodu na samém počátku. Dodnes se tak podařilo digitalizovat více než 36000 knih pocházejících z unikátních částí našich sbírek (v tomto počtu je více než 50 rukopisných knih, přibližně 3500 starých tisků vydaných před rokem 1800, ke konci se blíží digitalizace knih a periodik vydávaných na území Československa příslušníky ruské, ukrajinské a běloruské protibolševické emigrace meziválečného období). Co do počtu digitalizovaných dokumentů je Slovanská knihovna třetí nejúspěšnější knihovnou v České republice.

Věc, která by se dala považovat za zásadní úspěch, stále čeká na své naplnění. Mám na mysli realizaci potřebné a dlouho plánované rekonstrukce Slovanské knihovny, která probíhá jako nedílná součást rekonstrukce celého areálu Klementina. Rekonstrukce, která začala před osmi lety, se prozatím zadrhla ve své polovině, s to v nejméně vhodné chvíli, kdy jsou pracovníci i fondy rozptýleni po Klementinu, služby poskytujeme v provizorní studovně. Přitom podle původních plánů vše mělo v letošním roce již končit a my měli stříhat pásku zpřístupňující novou studovnu. A to pomíjím tu část našich fondů, která je uložena v právě rekonstruovaném depozitáři v Hostivaři a je tedy uživatelům zcela nedostupná. Dokončení rekonstrukce tak, aby Slovanská knihovna vypadala jako knihovna 21. století (pokud tedy lze v památkově chráněné budově Klementina něčeho takového vůbec dosáhnout), by pro mě bylo zadostiučiněním, které by mi umožnilo případně s čistým svědomím svou práci v knihovně završit.

Na závěr se nemohu nezeptat na Klatovy.  Jak se podle Tebe změnily a jakým směrem se vydaly Klatovy od doby, kdy ses vydal z města „do světa“? 

Ten, kdo mě zná, ví, že se z toho „světa“ do Klatov rád vracím, byť to není tak často, jak bych si přál. Pořád se považuji za Klatováka a město, v němž jsem prožil své dětství a dospívání, stále považuji za svůj domov. Kam se Klatovy vydaly, mohu však obtížně posoudit, na to zde pobývám příliš sporadicky. Na první pohled jsou samozřejmě vidět opravené ulice, domy, udržované parky. Největší změna, o níž se hovoří snad již od mého dětství, a která by Klatovy proměnila k nepoznání, se dosud neuskutečnila. Kolony aut nadále projíždějí bezprostředně kolem historického centra města, namísto po dlouho plánovaném objízdném okruhu, bližší centrum si Klatovy navíc vyzdobily shlukem nákupních center, to je věc nevídaná.

Duch města však netvoří opravené domy a funkční dopravní infrastruktura, pohodové místo příjemné k životu vytvářejí především lidé. A ti se nezměnili. S radostí procházím po klatovských náměstích a parcích, kde poznávám dřívější kamarády a spolužáky, s nimiž jsme na stejných místech trávili volný čas. Nyní jsme sice již obklopeni dětmi, i fyziognomicky jsme se proměnili, ale vzpomínky, byť často opentlené nánosem sentimentu, zůstávají. Jen už nevím, kde mimo veřejný prostor se s těmito lidmi stýkat. Řada míst, na něž vzpomínám, se změnila k nepoznání, nebo zcela zmizela. Skautská klubovna u městských sadů padla za oběť moderní zástavbě již před lety. Stejně tak jsou minulostí podniky jako Klatovský rockový klub a jiné, do nichž jsme chodívali. Především pak lituji, byť motivaci Petra Pavlase chápu, uzavření Modrého Abbé, nejlepší hospody, kterou jsem kdy poznal, a kterou jsem považoval za jeden z pevných bodů při svých cestách do Klatov.

V každém případě však příjezd do Klatov od Plzně, s Černou věží tyčící se na pozadí rozložitých šumavských hřebenů a s monumentální siluetou dvojvrcholu Ostrého poskytuje jeden k nejhezčím pohledů, jaké znám. I nadále budu dětem vyprávět o tom, co jsme kde v Klatovech dělali, stejně jako to mě vyprávěl můj táta, a budu doufat, že i v nich se kousek sounáležitosti s Pošumavím a Klatovy vytvoří. Ostatně jisté pojítko vidí děti i ve svém současném domově – i Beroun, kde s rodinou žiji, založil jako královské město stejný panovník.

Ptal se Josef Václavovic

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *